trenér parkouru Jan Jícha

Psal se rok 2010 a mé devítileté já začalo hopsat přes lavičky. V Říčanech, odkud pocházím, začínala vznikat malinká komunita, která chodila trénovat do jedné tělocvičny. Po čase z toho vznikl oficiální kroužek a mě se podařilo uprosit mamku, ať mě tam přihlásí. Po dvou letech parkouru už jsem opustil všechny ostatní kroužky a parkour se stal prioritou.

V Říčanech jsem trénoval skvělých 5 let a jak jsme začali "dospívat", vydávali jsme se na různé venkovní tréninky do Prahy - větší spoty, více parkouristů, více možností = geniální! Snažili jsme se s kamarádem začlenit, když kluci z In motion napsali do nějaké skupiny, že bude parkourová hala a potřebovali by dobrovolníky pro práci. Nebyli jsme si úplně jistý, jestli ve čtrnácti dokážeme být užitečný, ale začali jsme jezdit každý víkend pomáhat a byla to skvělá zkušenost.

Hala už byla postavená a pravidelně jsem jezdil na volné tréninky, kde si mě všiml Zony a po nějaké době mi nabídl první workshop, poté tábor a po roce i lekce. Bylo mi šestnáct a zkušeností nebylo nejvíce, ale všichni trenéři si mě postupně vychovali a teď už vedu šestým rokem.

Trénování je činnost, která mě jednak baví a druhak mi dává smysl. Přijde mi super, když můžeme naše zkušenosti bezpečně předávat dalším dětem i dospělým. Snažíme se děti naučit nejen perfektně skákat, ale i vybudovat v nich nějaké hodnoty, které k parkouru a k naší hale patří. Nikdy nevíme, jestli náhodou "nevychováváme" budoucího trenéra.